Já a anorexie 9.díl

Já a anorexie 9.díl

9. pokračování životního příběhu Petry Lukešové 
- ostatní díly najdete na našem blogu

Chtěla bych skončit, přemýšlím nad tím již pár dní, ale nevím, jak se to dělá. Jak se dá během pár hodin přestat myslet na svou nedokonalou postavu. Jak se zbavit pocitu, že nejsem tlustá. Jak se zbavit toho odporného nátlaku ze všech stran, že musím neustále cvičit. Pomalu pociťuji, jak moje tělo slábne, dochází mi moc dobře, že tohle moc dlouho nevydržím, ale co je dlouhá doba. Co znamená vůbec žít a kdo to dokáže perfektně vymezit?
Podívám se z okna ven a na zahradě se před bazénem vyvaluje nadšená mamka s koktejlem v ruce, opaluje své tělo pouze v plavkách a nechává na sebe cákat studenou vodu, právě z dopuštěného bazénu, ve kterém si máčí nohy moje sestra Nikola se svým přítelem. Do pokoje přes otevřené okno na ventilačku dopadá tlumený smích, ale dostává se mi tak silně pod kůži, že začínám závidět. Moje tělo si chce taky odpočinout, a dává to znát právě rozklepanými nohy a bledou kůží na slunci, ale nedokáže se posunout nikam jinam, než k dalším a dalším vysilujícím cvikům. Rozhodně nemá cenu brečet, teď ne, je právě za deset minut čtvrtá hodina a mě, jako každý den, přesně za těch posledních pár minut začíná trénink. Zahalená v letním počasí do dvou legín, růžové, žmolkové mikiny, která je plná černých skvrn od řasenky, jenž se mi pokaždé začne od potu smývat do kusu látky a teplých ponožek. Upřímně, to oblečení cítím i na dálku, že smrdí mým potem, ale je mi to jedno, neboť v tomhle skafandru budu cvičit dnes, zítra, pozítří a ten další den poté.


V zrcadle se nepoznávám, dokonce mi dochází, že začínám být hubená více, než jsem v první řadě měla v plánu, ale nestačí mi to. Přijdu si jako závislák na nějaké silné droze, neb neodolatelná chuť po vyzáblé postavě se stupňuje. Je mi na srdci tak dobře, když kolem mě prochází hlouček mladých holek, které si mě sjíždí pohledem, konečně totiž vím, že to není proto, že jsem tlustá. Baví mě ten vlastní pohled na sebe do zrcadla a baví mě měření mého těla. Už si dokážu pouze pomocí palce a ukazováčku obejmout ruku těsně pod ramenem, tak moc mám z toho radost, že si nedám klidně snídani, abych tenhle stav udržela.


Sestra si sedá vedle mě a obejme mě za paže. „Vím, že je to asi těžké.“ Polkne a podívá se mi hluboko do očí. Nemám ráda náročná témata a nemám ráda uvažovat nad tím, co z ní vypadne, když to z ní leze, jako z chlupaté deky. „Nechtěla by si zkusit nějakou odbornou péči?“ Poklepe mi po jednom prstě na levém rameni a snaží se vytvořit úsměv na tváři. „Mám to pod kontrolou.“ Zvednu se z jejího přátelského sevření, bez špetky citu, z postele. Nedokážu opět tak dlouho sedět, nedokážu se soustředit na to, co říká, když jen nečinně odpočívám.


Zvednu se ráno z postele a s těžkým zafuněním se podívám na kalendář na nočním stolku. První týden
prázdnin je za mnou, aneb přesně sedm dní. Dala bych vše za to, abych mohla být zpět ve škole. Jsem unavená z denního cvičení a z nemožnosti situace, že dokážu alespoň pár minut denně odpočívat. Na mém prostěradle se utvořila velká krvavá skvrna, už zase, a moje máma z toho bude (zase) šílet.


Ještě před tím, než skočím na studenou váhu a zjistím svoji ranní váhu na lačno, podívám se na svoji kůži nad zadkem do zrcadla v koupelně. Vyšpulím svůj kostnatý zadek ze svých teplých, pyžamových kalhot. Jako každý den, zanícená velká rána mi krvácí. Díky tomu, že každý den cvičím tolik sklapovaček a lehsedů, a mám tak tenkou kůži, že nesnese příliš dlouho tyto cviky, tak se mi udělal na kosti na zadečku velký puchýř o velikosti dna sklenice. Bolí to a pálí to jako čert, ale je to jen malá bolest za cenu toho, že můžu být hubená. Dnes ráno jsem ale uronila na tuto ránu poprvé pár slz, většinou se mi to za večer trochu zatáhlo ale dnes poprvé rána začala víc a víc hnisat a místo zatáhlé kůže od krve se strupem se mi udělal dvojitý puchýř na sobě, a tak mi z toho neteče jen krev, ale také hnis a bílé cosi, co připomíná malý zánět.


„Petro!“ A sakra, čekala jsem, že máma na mě bude křičet, až mi omylem zabloudí do mého pokoje.
Samozřejmě, že postel od krve neskryju a neskryju ani kalhoty od pyžama nasáklé žlutou tekutinou z mé rány. „Slíbila jsi mi.“ Začne naštvaně svlékat povlečení z polštáře. „Že přestaneš cvičit alespoň ty zasrané lehsedy!“ Zakřičí na mě a já zůstanu stát, jako opařená mezi dveřím. „Já už vážně nevím, co mám s tebou dělat.“ Prudce švihne na zem s polštářem a své tělo posadí na rám postele. Chytne mě za ruku a podívá se mi hluboko do očí. „Proč to všechno děláš.“ Jednou rukou mi přijede tu druhou a snaží se ve mně vzbudit lítost.


„Mami já nevím.“ Dřepnu si před ní a snažím se přijít vážně na to, na co se mě každý ptá. „Chtěla bych být jen krásná.“ Pousměju se na sebe, když se odrážím v zrcadle za ní. „Vždycky jsi byla nádherná.“ Podívá se na mě a poprvé za dlouhou dobu se upřímně v obličeji zasměje. „Jako malá jsi měla ráda sladký.“ Nahlas se ušklíbne a sjede si mě pohledem. Musím si taky s ní zanotovat a naladit na její náladu.
Bylo mi příjemné jedno ráno si zavzpomínat na to, jaké to bylo. Smát se nad představou toho, že před pár lety jsem místo plnohodnotné večeře dlabala kremrole a místo obědu cpala do sebe gumové žížalky. Měla jsem krásné dětství a díky vyprávění můj čas na snídani vypršel a já hladová mohla potom vyklusat ven.

Chcete odbornou pomoc s proměnou postavy ? Podívejte se na naše PRODUKTY FITNESS

JÍDELNÍČKY NA MÍRU

TRÉNINKOVÉ PLÁNY NA MÍRU

Přidáno dne 2018-01-26 Fitness a krása 0 203

Zanechte komentářZanechte odpověď

Musíte být přihlášeni pro přidávání komentářů.

Nejnovější komentáře

Žádné komentáře

Prohledat blog

QR code

Nedávno zobrazené

Žádné produkty
Porovnat 0