Já a anorexie 8.díl

Já a anorexie 8.díl

Další pokračování životního příběhu Petry Lukešové : 

Proč nemůžu večer spát? Mám pocit, že je to jednoduché. Když vše utichne a v místnosti je tma a já se ocitnu naprosto sama, cítím prázdnotu. Netěší mě paprsky světla, ani smích mé mámi. Cítím jen, jak jsem na vše naprosto sama, a ta samota mě pohlcuje.
Pár dní před prázdninami přemítám v posteli, vlastně ani netuším, jak letos proběhnou mé velké prázdniny. Nejvíce se těším na čas, čas, který bude jen a jen pro mě. Můžu si ho naplánovat, jak chci. Budu více cvičit, v hlavě mi běhají nápady, jak celé dva měsíce pokryji všechen svůj čas hodinami a hodinami cardia. Do školy se vrátím jako vyměněná, konečně se trochu hecnu a určitě budu hubenější, dokážu naprosto všem, že se pletou v tom, že jsem už tak dost hubená a víc to nejde. Zbavím se toho odporného bochánku na břiše a během léta budu krásně plochá, doufám, doufám, doufám. 
Prudce sebou cuknu a obklopená tmou, sáhnu po budíku, který leží vedle mě na nočním stolku. Rozsvítím si malou lampičku a pohlcena ostrým světlem si zakryju na chvilku oči. „Ach.“ Je něco málo po druhé hodině ranní a já se opět probouzím. Snažím se zavřít oči, ale moje odmítající tělo ne, a ne poslechnout můj mozek. Po půl hodině dívání se do stropu, se zvedám a mé nohy, zahalené do teplých ponožek pokládám na podlahu. Necítím nic, kromě motající se hlavy. Je to jako mít kocovinu, jenž přetrvává již pár měsíců, možná let. 
Seběhnu do kuchyně potichu po schodech, aby si žádná spící osoba v domě nepovšimnula, že už opět mám problém se spánkem, tak, jako včera, předevčírem a ten další den předtím. Otevřu lednici, ale místo kručícího žaludku se mi ozve přeplněné břicho. Ačkoliv jsem nejedla něco málo přes 35 hodin, za chvílí 36, tak při pohledu na plnou lednici, jenž ukrývá na polici salámy, jogurty a sýry, se mi zvedá žaludek. Ten pohled na samotné jídlo je mi odporný, musím si zakrýt nos, když se ke mně dovalí vůně maminčiny svíčkové, jež mě včera lákala na otcově talíři. Odolala jsem, jako pravá hrdinka.
S nepokojením zavřu lednici, pro jistotu jí otevřu ještě jednou a nabažím se nezdravého jídla, jenž se ukazuje ve své plné kráse. Popadnu jeden z jogurtů, který má na etiketě napsáno nízký obsah tuku, při otočení na kalorickou tabulku mě ale do očí uhodí číslo 0,2 na 100 gramech. Ale no tak! Oni mě chtějí zabít, všechno jídlo je jen jedna velká lež, jen jeden velký podfuk, který pomalu ale jistě zabíjí lidi.

Bylo docela složité mě odvézt na nákupy, jet s mamkou totiž znamenalo ochudit se minimálně o hodinu možného cvičení. A to vzhledem k tomu, že je první den prázdnin a já si slíbila detoxikaci těla, a s tím spojeno i více cvičení, je naprosto nemožné. A tak za podmínkou slíbení, že si tedy vyberu ty nové Jeany, jelikož mi všechny z nenadání začali padat, jsem se nechala jeden večer přemluvit a dnes sedím na spolujezdcovi sedačky a s nervózním poklepáváním konečkem ukazováčku, bubnuji do sedadla vedle mě a přemítám, jak jsem teď mohla krásně běžet své kolečko štěstí. 
„Přestaň furt poposedávat.“ Okřikne mě máma a zabrzdí na červené, na semaforu, těsně před obchodem a parkovištěm. „Sakra nemůžu za to, že jsem přesezená.“ Oči mi kmitají ze strany na stranu, nespokojená, že další minuty musím klidně sedět na sedačce mě vede s k šílenství. Proboha, místo cvičení tady vážně jenom sedím a dívám se před sebe na své nechutně obrovské břicho. Zalijí se mi oči slzami, když si zmáčknu svou přebytečnou kůži a bolestí potichu stisknu zubem svůj ret. Tak to bolí, ale raději budu mít na břiše modřiny, protože věřím, že mačkáním a silou mi dopomůže se toho hnusu zbavit.
Procházíme už třetím obchodem, vzhledem k tomu, že všude je nejmenší velikost 32, žádná mi v pase nesedí. Mamka zívne u dalšího stojanu s dalšími kusy kalhot, už otráveně se pohlídne na nejmenší velikost, její ruka jen přejíždí maličký pas a s neklidným pohledem si mě prohlíží od hlavy k patě. „Jak to, že jsi tak droboučká.“ Prohodí ledabyle, a na mladé tváři se jí od falešného úsměvu začnou tvořit vrásky. Otočím ses nechutí zády k ní, neboť opět začíná s tímto tématem, odcházím k dalšímu a tím i poslednímu stojanu. 
„Menší velikosti nevedete?“ Zastaví prodavačku máma a ukazuje prstem na cedulku a zároveň i na moji velikost pasu. „Jo, tak pro nejedlíky musíte sem.“ Mrkne na nás baculatá tvář jedné ze zaměstnankyň a už nás vede do jiné ulice obchodu. Máma nahlas polkne, když se zastavíme u dětské uličky, kde ale moje velikost bude jedna radost najít. Prodavačka zase odběhne od nás a máma již s neskrytou tváří, na které se hromadí kupa slz prohledává maličké velikosti, pro děti do 8 let. „Jak to.“ Uvízne jí na rtech a znovu se pootočí na moje vychrtlé tělíčko. 
Zkoušení nového oblečení je docela zábava. Máma mi hodí do kabinky čistě černé kalhoty a po chvíli váhání, zda má ke mně nakouknout, poodhrne krátkou záclonku a vidí moje nahé tělo, jenž se nestihlo zatím popasovat s velkými kalhoty. „Dojdu pro menší.“ Mrkne na mě, a tím se snaží ukonejšit svojí uslzenou tvář. 
Vím, že mi tím odstartuje běžet můj drahocenný čas, začnu zběsile dřepovat a po dvaceti opakování slyším něčí kroky. Jako střela se napřímím a čekám, až bledá ruka mé matky mi podá další kus oblečení. „Vezmeš mi i ty modré?“ Chytnu se naděje a při nezájmu o kalhoty se mi naskytne další příležitost, jak chytit pár cviků do svého těla. 

Chcete odbornou pomoc s proměnou postavy ? Podívejte se na naše PRODUKTY FITNESS

JÍDELNÍČKY NA MÍRU

TRÉNINKOVÉ PLÁNY NA MÍRU

Přidáno dne 2018-01-22 Fitness a krása 0 278

Zanechte komentářZanechte odpověď

Musíte být přihlášeni pro přidávání komentářů.

Nejnovější komentáře

Žádné komentáře

Prohledat blog

QR code

Nedávno zobrazené

Žádné produkty
Porovnat 0