Já a anorexie 7.díl

Já a anorexie 7.díl

Přinášíme vám další pokračování životního příběhu Petry Lukešové, ostatní díly najdete na našem blogu :)

Vždy mě zajímalo, jak daleko budu moci jít. Kde mám své meze a kam až sahá můj strop vyčerpanosti. Nedokážu se dívat z okna, nedokážu se soustředit dlouho na učení, nedokážu klidně sedět nad talířem kukuřičných cornflaků z BIO obchodu, bez lepku, bez špetky cukru a hlavně, bez chuti. 
Sedíme v kuchyni a mamka ujídá z velké, skleněné mísy staročeské brambůrky. Každým chroupnutím toho malého lupínku v její puse se mi na těle objeví část husí kůže. A znovu. Přetřu si ruku, na které mám zimnici. Cítím, jak se mi pod nos dostala vůně smaženiny. Rychle se přetočím i se židlí na druhou stranu, panebože! Ještě chvíli tohle cítit, tak mi jednak praskne rozechvělý žaludek hlady a hlavně cítím, jak se mi ta tučná potravina zarývá pod kůži a na už tak ošklivým tělem se objevují bochánky plněné vůní z brambůrek. No fuj! 


Podívám se nervózně na máminu dlaň, jenž šahá po další porci křupinek, oči mi tikají ze strany na stranu. Kousnu se do rtu ale potřeba zakřičet, rozkopat všechen nábytek a zanadávat neustupuje. Dívám se na hodiny, je krátce po čtvrté hodině a já kromě běhání, hodiny dřepů venku a pár kliků jsem necvičila, chybí mi moje dvě hodiny ve svém pokoji, kde cítím jen sebe a svou strašnou touhu cvičit. Je po čtvrté, touhle dobou jsem včera měla už za sebou půlku svého tréninku a dnes sedím na zadku a nic nedělám. Sleduji, jak se mamka cpe, a přitom jí to nevadí, jak sakra dokáže. Jak její zuby dokážou rozmělnit, tak tučnou potravinu. Jak je možné, že její sliny dokážou cítit tu chuť slanosti a taky nedokážu pochopit, proč to spolkne. 
Prudce se zvednu ze židle, cítím, jak můj zadek je po pěti minutách na židli přesezený a kosti nedokážou udržet stabilitu na studeném povrchu. Moje kůže se chvěje a cítí každý centimetr toho, čehož se dotýká. Pod vrstvou dvou legín a teplých ponožkách i tak vnímá to, jak se konečky prstů spřátelují s chladnou dlažbou. Naproti mně sedící sestra v kraťasech se chladí o podlahu tím, že bosé nožky pokládá na jednotlivé dlaždičky. Jak může.
„Kampak jdeš?“ Podívá se na mě mamka a odpoutá svou pozornost od katalogu s novou kuchyní. „Do pokoje si uklidit.“ Uvízne mi věta v krku, všimla jsem si, že si máma pomalu ale jistě uvědomuje, že většinu času trávím nejraději sama. Venku, v pokoji, hlavně na místech, kde můžu cvičit.
Schody beru po dvou, u sebe v pokoji zavřu rychle okno na ventilačku a oklepu se zimou, když na mě zavane čerstvý vánek z venku. Letmo se podívám z okna, ale kromě rozpadlé zídky nevidím nic jiného. Vše je tak zachmuřelé, tak smutné a depresivní. Jediné, co mě vyvádí z této myšlenky je představa, že začínám cvičit. Pouštím nahlas hudbu z radia, aby nikdo neslyšel, že začínám běh na místě. Stopky se připravují na hodinu a půl a já s vysokými koleny skáču na místě. Nevím, proč to dělám, ale rozhodně vím, jak moc mě to baví a jak pozitivní to pro moje tělo je. Ve zdravém těle přeci zdravý duch. 

Krásný sluneční den. Je už večerní hodina a já splnila své povinnosti. Školu jsem zvládla na výbornou, test napsán na výbornou a zvládla jsem dokonce všechny přestávky bez povšimnutí kohokoliv proklouznout davem ve škole a cvičit na svých oblíbených kabinkách záchodu. Zvýšila jsem výdej, a tak konečně chodím cvičit jak o přestávce, tak každou druhou hodinu. Vychází to přesně na hodinu sto kliků a sto dřepů. Doma to dotáhnu dvěma hodinami cardia v pokoji, hodinou běhu venku a když zbyde síla, která je zatím pokaždé, tak před spaním si dám půlhodinu lehsedy v kuse. Naposledy jsem spočítala, že jsem zvládla udělat přesně pět set osmdesát tři lehsedů. Už se těším, jak do léta a do prázdnin budu mít buchty, ale do té doby času dost a do té doby jistě nasadím nějakou dietu. Momentálně je moc vysoký můj příjem a knackenbrot k snídani a lehký vývar k večeři stále nepokrývá všechen můj výdej. 


Sedím naproti našeho domu a nechám na sebe dopadat paprsky letního, večerního slunce. Ukolébávána teplým vánkem pomalu zavírám oči a soustředím se na své rovné tělo, položené na střeše přístřešku. Odsud mám skvělý výhled na pohoří, jenž obklopuje naší vesnici. Usmívám se a s klidem nechám na sebe dopad maličké listí ze stromu nade mnou.


Zakryji si rychle oči a natáhnutou ruku vrátím, rychlostí blesku, k těle zpátky, když mi na ní dopadne voňavá třešeň z větve nad mým tělem. Snažím se pozorovat ptáka, který skáče z větvičky na větvičku a zobe jednotlivé červené bobulky a po chvíli odletí. 
Zvednu se ze země, a oklepu si špinavé kalhoty od pyžama. Na ruce se mi samozřejmě otlačil veškerý vzor z místa, kde jsem posedávala. Jak pochopitelné, neboť moje jemná kůže nesnese žádný tlak, žádnou změnu a žádný rychlý a neočekávaný pohyb bez toho, aby z ní netekla krev anebo o sobě alespoň nedala bolestně znát.


Vlezu si na jeden z kamenů a dokážu dosáhnout na první třešně. Jednu, tu, která se na mě už zezdola smála a červenala jako ta nejsladší jahoda, utrhnu. Zavřu oči a položím si jí před nos, jako by to byla nějaká květina. Ucítím letní vánek, nejvoňavější ze všech třešní, kterou jsem kdy mohla poznat. Na jazyku se mi začnou vytvářet sliny, moc dobře cítím, jak můj žaludek volá alespoň po jedné třešni. Ale zároveň moc dobře vím, že si jí nemůžu dovolit. Ovoce jsou cukry, cukry se smí přeci jen ráno, a jelikož se snažím zhubnout, nesmím podlehnout tomuto lákadlu. 
Napadne mě to nejlepší, co jsem kdy mohla vymyslet. S během a výklusem schodů se po minutě vracím s láhví vody. Ucítím, jak po měsících, kdy jsem si zakázala i pít, bych uvítala nejenom jednu třešinku ale i celou sklenici ledové vody, neboť moje vyschlé rty si žádají trochu zchlazení. Vylezu si na jednu z větví, kde si nepohodlně usednu a nervózně se vrtím ze strany na stranu. Vyberu si krásnou třešeň a položím si jí na rty, cítím, jak sliny už pomalu cítí tu sladkost. 


S pečlivostí jí koušu, se zavřenýma očima vnímám, jak její nasládlá chuť se mi vrývá pod kůži, do mého těla a do mého břicha. Sakra! S vykřiknutím jí rychle vyplivnu, málem jsem jí spolkla! Vypláchnu si pusu dvakrát vodou a také si třikrát odplivnu, jako důkaz, že nepiju a voda se mi nedostane do žaludku. Pokračuji další třešní, při doteku se zuby mi ale po tváři stéká jedna slza za druhou.

Chcete odbornou pomoc s proměnou postavy ? Podívejte se na naše PRODUKTY FITNESS

JÍDELNÍČKY NA MÍRU

TRÉNINKOVÉ PLÁNY NA MÍRU

Přidáno dne 2018-01-22 Fitness a krása 0 1439

Zanechte komentářZanechte odpověď

Musíte být přihlášeni pro přidávání komentářů.

Nejnovější komentáře

Žádné komentáře

Prohledat blog

QR code

Nedávno zobrazené

Žádné produkty
Porovnat 0