Já a anorexie 1.díl

Já a anorexie 1.díl

První díl JÁ A ANOREXIE, kde svůj životní příběh píše Petra Lukešová

„Nechutná!“
„Špeku!“
„Proč vůbec žiješ?“
„Mazej běhat!“


Slyším ze všech stran. Je mi 10 let a vážím něco málo přes 63 kilo. Na desetileté prohlídce u doktorky vzešel jasný verdikt: „Máte tlusté dítě a pokud chcete, aby jednou normálně žila, měla by zhubnout.“ Zhubnout? Normálně žít? V hlavě mi hučí asi tak miliony myšlenek. Budu dokonce života sama jenom kvůli tomu, že si po obědě dám ráda coca-colu a balíček sladkých marshmellows? 
Po odbití desáté večer brečím v posteli, sestra je na notebooku a já slyším jen „klapy klap“ na klávesnici. Nemůžu usnout, jako jeden z dalších večerů, a proto stále přemýšlím nad tím, co sama se sebou. Měla bych se odstěhovat do Ameriky? Spolužáci říkali, že jsou tam obézní lidé a patřím tam. Měla bych utéct z domova, abych nedělala ostudu rodičům? Z hrozných myšlenek mě vyžene sestra, která z kuchyně přinese pytlíček brambůrků. „Dáš si?“ Chroupající obličej mojí sestry Nikoly se přibližuje k mé uslzené tváři. „Jenom jeden.“ Zašeptám do tmy a plná hrst mizí pod peřinou. Tohohle se nikdy nevzdám!


První zlom, kdy se vzdávám jídla? Svatba. Svatba plná dortů, grilování a letních drinků. 
Je poledne a celá rodina v kraťáscích a tílkách v 32 °C podstupuje smažení v autě za živa. Ale dnes je ten den, na který se těší celá rodina a proto kapesníky, se kterými nestíháme stírat pot jde stranou! Svatba tety začíná, co nevidět a po poslední zastávce u benzinky „na čůranou“, už míříme do cíle.
„Jestli z té kabinky nevylezeš, pustím to tu na silnici!“ Křičí na mě sestra, ale já se nedokážu odlepit od prkýnka. Ne proto, že by mě postihla letní nevolnost, v tom je jiný háček – při sezení se mi udělal „špíček“ na břiše. Jasně, že tam byl celý život, ale až teď si začínám uvědomit, jak nechutné to opravdu je.


V 11 letech bych měla řešit, kterou sukni si na sebe obleču a místo toho řeším paniku. Naštěstí je malé zrcátko u umyvadla. Stoupnu si na špičky, ale vidím stále jen kousek svého čela. Vyšplhám se na mísu WC a konečně mám dokonalý výhled na své břicho. Respektive obří břicho. Dle doktorky už nejsem „tlustá“, neboť jsem se za rok vytáhla, a díky tomu se mi váha zredukovala na 56 kilo. Ale stále cítím, že osvalené tělo opravdu u mě hledat nejde.
Stojíme na svatebním obřadu, napravo mamka stírá slzy a snaží se tátovi nerozdrtit ruku. Nalevo se sestra snaží utrhnout květinu a bez povšimnutí si jí strčit do kapsy. Nevnímám to, že přede mnou nevěsta říká své „ano,“ myslím jen na své kručící břicho plné hladu. Zatahám babičku za rukáv: „už mám hlad.“ Pošeptám jí, ale ta cuknutím ruky mě odežene. Přejedu si jen břicho rukou, to moje velké břicho.
Co přichází v úvahu, když svatebčané, kamarádi, rodiny a všichni sešlí skončí v kostele? Hostina. Chvíle, na kterou se těší každý. Babičky nosí na stůl bramborový salát a chlapi se snaží u rozdělaného ohně ugrilovat pár kousků ryb a hromadu masa všeho druhu. 


„Kompot!“ Křičí babička ode dveří a já jí pomáhám ze schodů, spolu s mísou plných červených třešní v nálevu. „Ochutnej.“ Vytáhne jednu s úsměvem a strká mi jí do pusy. Zakroutím hlavou a zamumlám jen, že nemám hlad. „Tvrdila jsi, jak moc jsi hladová.“ Prosmykne se kolem nás jen druhá babička a zavrtí nade mnou hlavou. „Ty mladí taky neví dnes, co by si už vymysleli.“

Chcete odbornou pomoc s proměnou postavy ? Podívejte se na naše PRODUKTY FITNESS

Jídelníčky na míru

Tréninkové plány na míru

Přidáno dne 2017-12-11 Fitness a krása 0 451

Zanechte komentářZanechte odpověď

Musíte být přihlášeni pro přidávání komentářů.

Nejnovější komentáře

Žádné komentáře

Prohledat blog

QR code

Nedávno zobrazené

Žádné produkty
Porovnat 0